Co se díky práci s Hankou změnilo?

„Víc teď vnímám tělo, kde tam ta emoce je. Partner byl dětmi doma a já jsem přišla úplně grogy z práce. A on hned že musí něco teď hned vyřídit, že to mám okamžitě převzít. Už se ze mě dralo „ To mi nemůžeš dát aspoň vteřinu? To už tě nezabije!!!" a v tu chvíli jsem si uvědomila, že mám stažený břicho a hořím v obličeji, a začala jsem pozorovat to břicho, jak dýchám.

Chvilku jsem prostě byla ticho... Bylo to jako zázrak. Jakoby se to rozmělnilo. A já jsem docela klidně řekla „Já teď potřebuju aspoň 10 minut pro sebe, jsem úplně hotová, jinak budu asi nepříjemná.“ A on to pochopil!. A druhý den mi to sám nabídl. Ať si jdu chvilku lehnout. 

„Dřív jsem na situace, které mě vytočily, reagovala HNED. Teď si mnohem víc cítím, že mě přemáhají emoce. Moc mi pomáhá, že se na ně v tu chvíli podívám zvenčí. A dokážu si sama říct „Teď jsem teda vážně hrozně naštvaná" nebo „Je mi z toho do breku", a když si tohle řeknu, tak ta emoce se výrazně zmírní.

No a díky tréninku se učím a už se mi často daří se v té situaci na chvíli zastavit, a když jen tak stojím a soustředím se na sebe, tak mě napadne, co bych mohla říct. Někdy se mi podaří i říct něco ve smyslu „Hele, já na tohle teď nechci reagovat, protože by to nebylo dobrý.“ 

„Jsem sama k sobě pozornější a víc o sebe pečuju. Dřív jsem často bývala z únavy v takovém stavu permanentního „polonaštvání“, což jsem si ale vůbec neuvědomovala. Teď si během dne dělám ten krátký "Prostor pro dech", kdy doplním energii, aby se ten "pohár" prostě nevyprázdnil. 

Díky těm cvičením se mi daří udržovat se ve stavu, kdy přesto že jsem unavená, psychicky i fyzicky, tak dokážu dát prostor pro druhého, empatii, neuzavírám se do sebe v představě, že já jsem ta, která tady celý den je s dětma, dokážu to, co přichází – např. dítě se potřetí pokaká - řešit s přijetím, že to tak je, a nereaguju vztekle a podrážděně jako dřív.