Je možné být v komunikaci neutrální, když jsme unavení a věci se nedějí podle našich představ?

 Jednou ze stěžejních dovedností, které se učí v kurzech respektující komunikace, ať je to Respektovat a být respektován, Výchova bez poražených nebo Nenásilná komunikace, je „pozorování bez hodnocení“. Jinými slovy schopnost popsat neutrálně to, co se děje, aniž bychom druhého napadali, kritizovali, obviňovali. Dává to smysl, že?

Ano. Dává to hluboký smysl. Ale abychom tu hloubku zakusili, musíme se do ní ponořit.

Je po večeři, dcera je v posteli připravená na čtení pohádky. Už se nemůžu dočkat, až jí dočtu, zhasnu a sednu si po celém dnu do křesla se sklenkou vína. Rozhodně si ho zasloužím. Po cestě z koupelny do dětského pokoje zakopnu o rozházené obleky a mokrý ručník. V hlavě mi blýskne: „Zase to tady nechala!“… „Včera jsme o tom mluvili!"... „Bordelářka." Zpracuju první nával rozhořčení a neutrálně popíšu, co vidím: „Aničko, tady na zemi leží tvoje oblečení a ručník.“

 Ruku na srdce. Jsem fakt neutrální? Co je to vůbec "neutrální"? Určitě si dovedeme představit, s jakým různým emočním zabarvením a tónem se dá tahle věta říct (pro adepta herectví by to mohla být hezká etuda:)).

Přirozené totiž není neutrální pozorování toho, co vidíme. Přirozená je interpretace toho, co vidíme! Tedy interpretujeme, JAK TO VIDÍME skrze své automatické myšlenky a emoce, které dohromady skládají náš „příběh“, to všechno podmíněné naší výchovou a dalšími zkušenostmi, temperamentem a samozřejmě momentální náladou. Tak to máme všichni a je to v pořádku. Potřebujeme se přece nějak postavit k tomu, co se děje! 

Možná znáte příznačnou metaforu moře. Náš příběh je to, co je na hladině, na povrchu. 

Přirozeně jsem tedy na hladině a vycházím ze svého příběhu. Proto je můj popis situace nutně zabarvený myšlenkami a emocemi, které v té chvíli prožívám. A totéž bude platit pro všechny další respektující komunikační dovednosti, které případně použiju (pokud se na ně zmůžu:). Zůstanu-li na hladině, budu se "houpat" na vlnách podle "počasí". (Je to běžné a nakonec proč ne? Potřebujeme se přece nějak postavit k tomu, co se děje). 

 Mám ale i jinou možnost! Můžu se ponořit hluboko pod hladinu a napojit se na své "vědomí", "střed", "vrozenou laskavost a moudrost", jakkoliv tomu chceme říkat. 

 Odtud můžu pozorovat, co se děje na hladině, jaké je tam počasí. Pozorovat, jak  moje mysl samovolně hodnotí, interpretuje. Jak ty interpretace vyvolávají různé pocity, jak se ty pocity ozývají v mém těle. A v tomto okamžiku uvědomění, v té hloubce, můžu BÝT S tím, co je. Nic nedělat, jen BÝT se svými myšlenkami a emocemi.

A v téhle chvíli uvědomění, v tom BYTÍ, je svoboda od automatických reakcí, prostor pro empatii, laskavost (k sobě i k dceři), prostor pro klid, pevnost a kreativitu. A z toho prostoru se něco vynoří. Nějaká akce. Něco, co můžu udělat.  

Akce, se kterou jsme obě v souladu. Akce "z hloubi". (No a respektující komunikační dovednosti jsou samozřejmě "plus", nebo chcete-li "trešnička na dortu". :))