To jsem na tebe fakt zvědavá!

Jedna z těch mnoha „výchovných" frází, ze kterých si dnes pokrokovější rodiče dělají na kurzech a na FB legraci. Nevím, jak vy, ale já jsem ji jako dítě slýchala docela často.

Kdyby to maminka bývala říkala s opravdovou zvědavostí v hlase, jako že je opravdu na mě zvědavá, byla by ve své době velmi pokroková!

Víme, že děti jsou přirozeně zvědavé (než přijdou do školy:)). Také se říká, že čím je člověk starší, tím méně je zvědavý. Psychologové tvrdí, že zvědavost omlazuje (mimochodem, kde se vzalo „nebuď zvědavá, budeš brzo stará", fakt nechápu). No a někde jsem četla, že když je někdo zvědavý, nemůže být v depresi.

Znám zblízka případ toho, jak člověk přestane být zvědavý! Jak všechno VÍ. Celý jeho život se smrskl na řídkou dálniční síť v jeho mozku. Po každé dálnici už jel tisíckrát a přesně ví, do kterého města vede. Ve všech těch městech už taky byl. A pokud nebyl, umí si ho představit. Domy, lidi, auta. Pořád to samé. Už ho to nebaví. Jezdí rychle. Je totiž naprosto vytížený a nemá čas.

V méně extrémní podobě, myslím, běžně zažíváme ztrátu zvědavosti všichni. Pro naši mysl je totiž přirozené, že se chce orientovat v tom, co se děje. Potřebuje bezpečí, předvídatelnost. Potřebuje VĚDĚT. V zájmu přežití samozřejmě. Neustále tedy analyzuje minulou zkušenost, vztahuje ji k přítomnosti, aby se poučila do budoucnosti. A tak se postupně stáváme „experty“ - na svůj život i na život druhých. Cokoliv se děje vidíme skrze své „odborné názory“.

Jenže za tuhle „jistotu“ platíme tím, že se nám zužují obzory. Přestáváme vidět věci z výšky. A naše mysl je čím dál poplatnější svému jménu a myslí a domýšlí (si) :).

A čím víc používáme tuto analytickou a hodnotící schopnost mysli, tím většími jsme odborníky, protože „tohle už známe“, „tohle nás nepřekvapuje“, „tohle je přece jasné“ nebo „tohle je tak, protože on/a je takový/á nebo makový/á“. A tím bytelnější a bezpečnější naše neuronální dálnice v mozku.

Zvědavost. Zvědavost znamená, že NEVÍM. Nevím, ale CHCI VĚDĚT. Zajímá mě to!

Zajímá mě, jak to je. Proč to tak je. Jak to ten druhý má. Proč říká to, co říká. Jak se asi cítí. Jsem otevřená novému. Jinému. Představuju si, že sedám do helikoptéry a stoupám nad krajinu. Abych mohla rozpřáhnout ruce, zaklonit hlavu a zhluboka se nadechnout. Abych viděla víc a šíř. Domy, lidi, auta. Ale taky stromy, ptáky, oči, srdce, vítr, vodu nebo jaro na pochodu.

Jak říká Jon Kabat-Zinn ve svém videu: „Zkusme se dívat na své děti, jako bychom je viděli poprvé." (Jedna účastnice kurzu mindfulness poznamenala, že si dost dobře neumí představit, že by se mohla na svou tchýni dívat, jako by ji viděla poprvé. Nic nového, ale všechny nás to rozesmálo.)

Tak to jsem na tebe fakt zvědavá! Taky vám to někdy takhle postaru vyklouzne?

Zkusme to říct jinak. „Jsem na tebe opravdu zvědavá, broučku. Jak se budeš rozvíjet, co tě baví, co tě těší, co tě zajímá... Jsem zvědavá na to, kdo jsi. A moc je mi s tebou dobře. Děkuju ti, že se od tebe můžu učit být zase zvědavá!"