Nedávno jsem slyšela vzpomínku, která mi nahnala krev do hlavy a mráz do zad. Sedmileté dítě vyhrálo lokální kolo soutěže ve zpěvu a odměnou za 1. cenu bylo sólové vystoupení na náměstí okresního města během pouťové veselice před několikatisícovým davem…

Ano, vystoupat na pódium a zazpívat lidovou písničku!

Výsledek? Po třiceti letech stále živé trauma nesmírně talentované ženy, která ví, že už nikdy nezazpívá ani tón. Nikdo se jí na nic neptal. Nesměle nechtěla, ale její emoce nikdo nerespektoval. „Jsi přece šikovná holka! Podívej, kolik lidí se na tebe těší!“

Vzpomínám si na své dětství, kdy jsem v obývacím pokoji návštěvám povinně přehrávala čerstvě naučené klavírní skladbičky a ony slušně tleskaly. Slabý odvar, ale příjemné mi to nebylo. Taky se mě nikdo neptal. Později jsem se při veřejných koncertech v hudebce několikrát při čekání v zákulisí z trémy počůrala. Emoce jsem si nechávala pro sebe.

Daniel Siegel, americký neuropsychiatr a dětský lékař, ve své knize Rozvíjejte u dětí odvahu, zvídavost a odolnost píše, že zdravý vztah rodiče s dítětem je současně bezpečný přístav a odrazový můstek.

Dítě v takovém vztahu cítí, že ho rodič vidí.

Je „přítomný“.

Za chováním dítěte „vidí“ jeho mysl.

Otevírá náruč tomu, co dítě cítí, co prožívá, co mu běží hlavou...

Vzpomínka, o kterou se ztrápená žena se mnou podělila, je extrémní. A stále se mi vrací pocity bezmoci, vzteku a nevěřícnosti, které mnou při jejím vyprávění o tom, co ve výchově zažila, cloumaly.

 Věřím, že naprostá většina rodičů je dnes vůči dětem mnohem citlivější, než tomu bylo v posledních dekádách 20. století. Přesto je vytváření vztahu, ve kterém je rodič otevřený proudu emoční energie dítěte, pro řadu lidí těžké. Proč?

Protože obvykle máme představu, že dítě nejlépe podpoříme tím, že mu předáme vlastní zkušenost. A tu nám naše mysl nabízí AUTOMATICKY v podobě našeho životního příběhu, ve kterém jsme pracně dospěli ke svým přesvědčením, řešením, postojům a názorům. Co je dobré, co ne, co je pro dítě dobré a co ne.

A tak s nejlepším úmyslem ten proud dětských emocí svým příběhem přehradíme. Náruč se zavře. Emoce nemohou přirozeně proplout, někdy se hromadí, rozlévají, někdy si vyhloubí jiný kanál. A někdy prorazí hráz.

Naše dítě si žije svůj příběh. Má svou mysl. Má své zdroje. A nás potřebuje k tomu, aby si je v bezpečném přístavu mohlo zkoumat a posilovat. S naší skutečnou i pomyslnou otevřenou náručí poznávat, jak je proud někdy silný, jak to někdy fouká, jak voda stoupá při dešti a zase klesá, když se vyprší.  Aby se mohlo, až se bude cítit dost silné, nadechnout, odrazit a vyplout. A třeba si hned nabrat do nosu a hup zpátky do náruče, abychom ho utěšili. Anebo uplavat tři tempa tam, tři zpátky a říct nám „Jo! Jsem dobrej!“

V přístavu je pořád bezpečno. Náruč je otevřená. Celý život.

Mimochodem – neříká se, že zkušenost je nepřenosná? Tuhle frázi slýchám celý život a teprve před pár dny přišlo „aha“!

Můžeme se učit vidět za chováním dítěte jeho mysl. Jednou z cest je učit se nejprve vidět mysl svou. Rodiče často vytýkají dětem, že něco udělaly „bez jejich vědomí“. Tak by bylo fajn, kdyby oni sami dětem nedělali věci a neříkali věty „bez svého vědomí“!

Škoda, možná bychom měli další skvělou jazzovou zpěvačku.

Hodně štěstí!