Obrázek kravičky používám na kurzech. Přijde mi moc milý a věřím, že se vybaví, když bude třeba.

Mám ve svém blízkém okolí člověka, který hodně přemýšlí. Uprostřed rozhovoru vidím, že nevnímá. Pohled upřený do dáli. V té dálce rozebírá to či ono, klade si otázky, hledá příčiny, představuje si situace, které se odehrály, přemítá o jejich dopadu, co by bývalo bylo lepší… Jeho myšlenkové pochody někdy vyústí do výčitek ("Já jsem to říkal!"), jindy do beznaděje ("Mně je to jedno."), občas do sebekritiky ("Co dělám špatně?").     

Myslím, že to všichni v určité podobě známe, ať už u sebe nebo u druhých. V angličtině se tomu říká „rumination“ (přeneseně i nepřeneseně „přežvykování“). Jedna z příčin duševní nepohody a stresu - pro nás a potažmo i pro naše okolí.

Naše mysl dělá, co umí, aby nám bylo dobře. A k tomu využívá svou schopnost přemýšlet, řešit, zvažovat, jak se doslova i pomyslně dostat z místa A do místa B, jak zacelit mezeru mezi tím, „co je“ a tím, „co chceme“. A pořád je na čem „pracovat“, jinými slovy o čem „přemýšlet“. Od obyčejných úkolů jako co nakoupit a uvařit k večeři, až po ctnostné cíle jako třeba naučit se být v klidu s dospívající dcerou. Přemýšlení je úžasný nástroj, pokud:

a) řešíme něco, co se dá vyřešit (tj. dá se něco vymyslet)

b) ho dokážeme zastavit, když potřebujeme (třeba v noci, když chceme spát, abychom měli energii na další den).

Pokud se ale neustále vracíme k něčemu, co bylo, nebo si vytváříme scénáře, co by mohlo být, nebo řešíme, proč se cítíme tak, jak se cítíme, jsme pravděpodobně v módu „přežvykování“. „Přežvykování je proces rozmělňování již jednou polknuté potravy“ (Wikipedie). Jako ten přežvýkavec i my občas znovu a znovu přemíláme dávno přemleté myšlenky (a s nimi související emoce…).  

Jsme v hlavě, daleko od možnosti být napojení na sebe a na své blízké a často stupňujeme nepříjemné emoce a stres, aniž si to uvědomujeme.

Co s tím?

Nedávno jsem narazila na video, kde vietnamský mnich a mírový aktivista Thich Nhat Hahn mluví o dechových cvičeních. Znělo to takhle:

Zaměřte pozornost na to, jak se nadechujete. Nic jiného teď není předmětem vaší pozornosti.

Vaše mysl se soustředí jenom na nádech. To vás osvobozuje od všeho ostatního. Od myšlenek na minulost, hněvu, lítosti, od strachů a obav z budoucnosti.

Mysl se dokáže soustředit v jednu chvíli jen na jednu věc. Vy se teď soustředíte na nádech. Pro nic dalšího není ve vaší mysli prostor.

Nadechuji se. Vím, že se nadechuji.

Vědomý nádech vás osvobozuje. A pokud máte udělat nějaké rozhodnutí, je dobré mít svobodu, svobodné rozhodnutí je lepší než rozhodnutí pod vlivem zlosti nebo strachu. 

Až neuvěřitelně prosté... Dech je totiž pořád s námi a soustředění pozornosti na dech je to první, co v rámci tréninku mindfulness děláme. A první úspěchy se dostavují dost brzy. Soustředění na dech zklidňuje, zmírňuje stres, odbourává emoční napětí.... a přerušuje myšlení! A my si můžeme uvědomit, jestli myšlenky, které zrovna máme, jsou nám k něčemu dobré nebo jsou zcela neužitečné.

Není nad to, když jako rodič dokážu vidět situaci takovou, jaká je "tady a teď", a oddělit od ní své samovolné scénáře na téma minulost a budoucnost. Všechno se tím zjednoduší a moje reakce bude "k věci". Pevná a konstruktivní.

Tak třeba až zase budeme plout v toku myšlenek, na břehu zahlédneme tohle milé zvíře a to nám připomene, že můžeme začít vědomě dýchat. A pak se rozhodnout, jestli stojí za to svým myšlenkám dát svou pozornost nebo je prostě nechat být a už se jim nevěnovat.

Ať se daří! :)