Co má mindfulness společného s komunikačními dovednostmi, které se učíme v kurzech Výchova bez poražených?

Autor Výchovy bez poražených, americký psycholog Thomas Gordon, zprostředkovává náhled na chování dítěte v zásadě podle toho, kdo je v dané situaci v emoční nepohodě (tj. řeší si nějakou potřebu nebo potřeby) – dítě, rodič nebo obě strany.

Jako první se nabízí situace, kdy jsem v emoční nepohodě já jako rodič – tj. chování dítěte ve mně spustí emoční reakci „Tohle nechci“!  

Z vlastní zkušenosti vám mohu zaručit, že v těchto situacích trénink mindfulness (tj. schopnosti „být v přítomnosti“ se sebou a s tím, co se ve mně děje) pomáhá aktivovat onu pověstnou „stopku“ a nereagovat impulzívně – jinými slovy „nevystartovat“. V angličtině se používá podle mého výstižnější pojem „not to lose it“ - tj. „neztratit TO“.

Neztratit CO? Neztratit VĚDOMÍ sebe sama. Nenechat SE „unést“ staršími částmi mozku, které mají na starost moje přežití, ale bohužel na domnělé nebezpečí reagují stejně jako na skutečné. (A rodičovství snad v naprosté většině případů není o přežití:). Asi všichni známe ty situace, kdy nám běží hlavou „zase jsem to nezvládl/a“.

I kdyby mindfulness byla jen o tomhle – tedy o schopnosti zareagovat vědomě a láskyplně, i když třeba chytám ruku dítěte, která zrovna bouchla ročního sourozence – už to by byla obrovská výhra. Výhra v podobě prožitku oné PEVNOSTI, se kterou dávám najevo, že je něco nepřijatelné, vnitřní JISTOTY, že to takhle chci a je to ok, a určitého KLIDU, který uzemňuje moje tělo, i když mojí myslí smýká uragán nejrůznějších myšlenek a pocitů včetně strachu a vzteku.

Mindfulness je ale i o tom, že „být v přítomnosti“ se sebou a s tím, co se ve mně děje, je předpokladem pro hluboké aktivní naslouchání. V situacích, kdy je v emoční nepohodě dítě a já ho chci podpořit, aby se dokázalo v sobě zorientovat a našlo nějaké řešení.

Kdykoliv dítěti (komukoliv) naslouchám, je naprosto přirozené, že moje mysl reaguje na základě mé životní zkušenosti, takže mi hlavou běží, jestli souhlasím nebo nesouhlasím, jak bych to řešila já, že mě rozčiluje, že si něco takového myslí, nebo že to je přesně to, co si myslím i já… Mindfulness mi umožňuje tuhle spontánní činnost mé mysli nechat být v mém vědomí a plně se otevřít vnímání toho, co si myslí a cítí ten druhý. A o přínosu aktivního naslouchání pro vztah není třeba mluvit…

Máme v českém překladu Siegelovy knihy „Rozvíjejte naplno mozek svého dítěte“ (věk 0-12 let) a „Rozbouřený mozek“ (období dospívání). K tomu, abych mohla jako rodič zprostředkovávat dítěti zkušenost, která mu pomáhá rozvíjet vlastní mozek a emoční inteligenci, potřebuju „žít“ to, co se snažím zprostředkovat.

A mindfulness je rozhodně cestou, jak rozvíjet svou emoční inteligenci a být v tomto ohledu pro děti vzorem …