Slova, která mě vytrhla ze soustředěného dřepování na venkovním cvičišti na Barrandově. Tři asi devítileté holky pobíhají a prolézají mezi fitness náčiním. Dvě proti jedné.

První, co mě napadlo: „To je hrozný!“ Pak se myšlenky rozběhly dál. „Je mi jí líto. Mám chuť něco říct. Něco, aby jim došlo, co to dělají. Že by se jim to taky nelíbilo. Že je to přece odporný!“ A mysl pokračuje sebekritikou. „Přece jim nebudeš tady kázat. Budeš akorát trapná. Stejně jim to nedojde, budou to brát, jako že je odsuzuješ, to je k ničemu.“

Tak co teda!?

Cítím bezmoc, nemůžu se soustředit, vnímám tlukot srdce a stažený žaludek.

Odmítání třetí dívky dvojicí „nejlepších“ kamarádek pokračuje. Když se k nim přiblíží s nabídkou hry, kterou „přece včera hrály společně a líbilo se jim to“, ostentativně s nosem vytrčeným do nebe odcházejí.

A mě fakt nenapadá vůbec nic, co bych mohla říct…

(Jen na okraj – je to nepodstatné, ale na první pohled zajímavé, že jedna dívka je mulatka, druhá má zahalené vlasy šátkem jako nosí muslimky, třetí asijského původu).

Až doma jsem se uklidnila a vybavilo se mi pár podobných zkušeností z mého vlastního dětství. Asi proto mě to tak rozbouřilo.

Nedalo mi to a začala jsem skenovat své znalosti, nabyté zkušenosti i knížky a články od lidí, kteří jsou pro mě odbornou autoritou a od kterých se inspiruju. Už mi nešlo o to, co jsem bývala mohla říct těm holkám. Šlo mi hlavně o to, co bych řekla dceři, kdyby s tímhle za mnou přišla. Že jí holky nechtějí. A taky co nabídnout v kurzech, kdyby to bylo téma – třeba to někdo dal jako příklad, kdy „dítě má problém“.

Každopádně bych v první řadě „tipovala“, že to asi nebylo příjemné, že s nimi chtěla být a že možná nechápala, co se stalo, když si den předtím hrály spolu… A hlídala bych se, abych se v tom moc „neštourala“, zbytečně nezveličovala „problém“, abych nepodsouvala něco, co tam není… A nesklouzla do litování… A čekala bych, jestli řekne víc…

A kdybych vnímala, že to pro ni je silné téma, že na to pořád myslí a že se tím trápí, začala bych s ní postupně rozvíjet schopnost uvědomovat si, co všechno se v ní děje, a že se může rozhodovat, na co zaměří svojí pozornost. Popisuje to Daniel Siegel v knize „Rozvíjejte naplno mozek svého dítěte“. Používá metaforu „kola“ (běžné kolo od bicyklu), které má rám, kde jsou naše myšlenky, pocity, tělesné vjemy, představy…, střed kola, kde si naše mysl může v klidu vybrat, na co zaměří pozornost, a dráty coby paprsky naší pozornosti. Cvičením pozornosti a sebeuvědomění člověk zjistí, že pocity a myšlenky spojené s nějakou nepříjemnou situací (např. odmítnutím), jsou jen maličký úsek rámu, a když ty myšlenky a pocity přijdou, můžu se například pozorováním dechu dostat do „středu kola“ a vidět, co všechno tvoří můj život, co všechno je pozitivní a čemu se můžu věnovat, kde všude je mi dobře. Pokud se jako rodiče věnujeme rozvíjení vědomé pozornosti, o to snazší pro nás bude tohle dětem zprostředkovat.

No a určitě bych s ní mluvila o „proaktivitě“. Stará dobrá klasika „Sedm návyků skutečně efektivních lidí“ Stephena Coveyho. Mluvila bych o tom, že máme volbu, jak reagovat na to, co se děje, že nemusíme být ve vleku okolností. Že si můžu sama vybírat, s jakými lidmi je mi dobře, a hlavně sama se vědomě můžu chovat tak, abych byla opravdu dobrou kamarádkou, empatickou, spolehlivou, důvěryhodnou, přijímající. Jak říká Covey: „Neutvářejí mě okolnosti, ale má rozhodnutí“.

No a co bych teď zpětně řekla těm holkám?

Asi nic. Vyhodnotila jsem si, že to nebylo v mé „sféře vlivu“.  

Ale jsem ráda za tuhle možnost propojit svou rozbouřenou pravou hemisféru s trochou pojmů z levé. 

A určitě je spousta dalších tipů. Budu ráda, když mi napíšete svojí zkušenost na hanka@vedomakomunikace.cz.