Před nějakými patnácti lety jsem byla na kurzu Nenásilné komunikace ve Walesu. S jednou z účastnic jsem se domluvila, že spolu ráno budeme cvičit jógu. „Přijď až v 7, budu předtím meditovat.“, řekla mi.

Hlavou mi projelo:  Meditovat, jo?. Hm, to by mě teda fakt zajímalo, co jako dělá. Chce být zajímavá. Je to asi „in“, tak chce být „in“.

Přišla jsem o chvilku dřív, ještě seděla nehybně se zkříženýma nohama a zavřenýma očima ...

Bylo to moje první setkání s meditací (snad kromě tátovy oblíbené věty „Nemedituj a dělej!“).

Dnes je to tak, že medituji každý den a vedu kurzy práce s emocemi postavené na meditaci „mindfulness“, kde se lidé osvobozují od myšlenkových a emočních stereotypů, které jim znepříjemňují život a vztahy.

Ano, sedím se zkříženýma nohama a zavřenýma očima. To je to, co je vidět.

To nejdůležitější se ale odehrává uvnitř. Uvnitř totiž trénuju pozornost tím, že pozoruju, co se odehrává v mém vnitřním světě.

Pozoruju, o čem přemýšlím, jak se cítím, pozoruju, co se děje v mém těle, když dýchám. A když jsem schopná něco pozorovat, mám od toho určitý odstup – jinými slovy UVĚDOMUJU SI TO – můžu s tím něco dělat. Sebeuvědomění je základ pro jakoukoliv změnu.

„Meditace“ není nic jiného než kultivace mysli, chcete-li mentální trénink.  Přesto má to slovo pro řadu lidí (i já jsem k nim patřila) nádech čehosi odtaženého od světské reality života, čehosi neuchopitelného, možná esoterického. Snad i iritujícího. Možná vyvolává představy himálajských klášterů s bezvlasými mnichy v dlouhých hábitech, nebo fotografie dokonalých bytostí na vysokém útesu s šumem moře na pozadí, s výrazem nadpozemského klidu a blaha.

Za těch patnáct let se v tomto ohledu naštěstí hodně změnilo. Meditovat je „in“ už i u nás v Česku. Ze spousty druhů a tradic mentálního tréninku se tu nejvíc praktikuje právě meditace „mindfulness“.  

Jestli cvičíte tělo, proč necvičit i mysl?  

Tomu, jak může cvičení mysli (konkrétně "meditace mindfulness") pomáhat nám, rodičům, chci věnovat další článek. Mně konkrétně meditace mindfulness osvobozuje od nutkání jednat v emocích a nechat se vést myšlenkami, které neprospívají ani mně, ani mým blízkým.  A samozřejmě nejen to. Třeba taky každodenně pociťuju vděčnost za to, co mám...

Ale přiznám se, že pořád na kurzech ze začátku raději používám slovo „cvičení“ nebo „trénink“. „Meditace“ přichází až později s uvolněnou jistotou, když už všichni vědí, že „jsme na zemi“.